Po pádu Francie v roce 1940 Britové převzali všechny závazky spojené francouzsko-britské nákupní komise nakupující výzbroj v USA. Díky tomu britská RAF získala, mimo jiné, i stíhačky Curtiss Hawk H-75. Britové je pojmenovali Mohawk a podle typu motoru doplnili označení verze Mk.I až Mk.IV. Usoudili, že pro nasazení na evropském válčišti se Mohawky nehodí, i když při testech se ukázalo, že v obratnosti, rychlosti stoupání, rychlosti ve střemhlavém letu Mohawk překonává Spitfire. Maximální rychlostí ale Mohawk zaostával. Mohawky Mk.IV, vybavené motory Wright R-1820 čekal přesun na jiné válčiště, k Far East Air Force. Do výzbroje je dostaly no. 5 a no. 155 squadron RAF (krátce je používala i no. 146 sqn.). Obě perutě, sdružené do 169. wingu bojovaly s Mohawky proti Japoncům na území dnešní Indie, Bangladéše a Myanmaru. Často za velmi nepříznivých meteorologických podmínek, z letišť v džungli, kdy stejným nepřítelem jako Japonci byla příroda. Obě perutě byly v této zapomenuté válce nebezpečnými protivníky lehkých, ale křehkých stíhaček Ki-27 Nate a Ki-43 Oscar. Kromě toho, že na Mohawcích vítězili, odolnost jejich strojů jim častokrát zachránila život. Minimálně dvakrát se stalo, že se ve vzdušném souboji srazil Mohawk s Oscarem. Vždy to mělo pro japonskou stíhačku fatální důsledky, kdežto poškozený Mohawk donesl svého pilota do bezpečí. Vedle vzdušných soubojů patřily k práci pilotů obou squadron i útoky na pozemní cíle. Zatímco No. 5 squadron přešla na Hurricane Mk.IIC v červnu 1942, No. 155 squadron používala oblíbené, ale velmi olétané Mohawky až do prosince 1943, kdy je vyměnila za Spitfiry Mk.VIII. Na podzim roku 1943 ale Mohawky létaly nad pláněmi údolí Imphal, podobně jako na našem obrázku.