František CHÁBERA

5 jistých a 3 pravděpodobné sestřely

 

* 5. 1. 1912, Lansberg, Německo (dnes Gorzow, Polsko)

† 21. 10. 1999, Litoměřice

 

     Syn průvodčího vlaku (který se z 1. světové války vrátil jako ruský legionář) se po vychození měšťanské školy vyučil strojním zámečníkem u firmy J. Setner ve Velkém Březně (1926-1929). Této profesi se však věnoval jen krátkou dobu, neboť na základě přihlášky byl přijat do  oddělení pilotů Školy pro odborný dorost  letectva při VLU v Prostějově (1930-1932). Po jejím úspěšném absolvování nastoupil 1. 8. 1931 vojenskou prezenční službu, a to nejprve jako pilot dvoumístných letounů u Leteckého pluku 2 v Olomouci, jmenovitě u jeho pozorovací letky 7. Dne 1. 10. 1934 byl přemístěn k Leteckému pluku 4 do Hradce Králové, konkrétně k jeho letce 73. Poté, co se stal délesloužícím poddůstojníkem, byl 1. 2. 1935 odeslán do pětiměsíčního stíhacího kurzu v prostějovském VLU. V srpnu 1935 byl přemístěn na Slovensko k Leteckému pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika, kde krátce působil u stíhací letky 39 ve Vajnorech. Již v říjnu 1935 byl zpátky v Hradci Králové, tentokráte u stíhací letky 40, kde dále zdokonaloval své umění a posléze absolvoval i noční stíhací kurz. Pro své  mimořádné pilotní schopnosti a technické nadání pak od 1. 8. 1936 až do okupace vykonával funkci zalétávacího pilota  u VTLÚ v Letňanech, kde jeho rukama prošla celá řada dalších  typů. Až do okupace nalétal na různých typech letounů dohromady 1190 letových hodin.

     Vlast opustil 8. 7. 1939, a to se dvěma kolegy z VTLÚ, npor,. Františkem Cigošem a rtm. Václavem Smrčkou. Po ilegálním překročení polské hranice u Frýdku se dostal do Krakova, kde se přihlásil do čs. zahraniční armády a 25. 7. 1939 odplul na lodi Kastelholm z Gdyně do Francie. V Paříži podepsal závazek na pětiletou službu v Cizinecké legii. Po vypuknutí války prodělával přeškolení v Chartres a na frontu byl  odeslán již 2. 12.  1939 jako jeden z prvních čs. stíhačů.  Přidělili jej ke GC II/5, bojující na stíhačkách Curtiss H-75.

     Na francouzské frontě se vyznamenal jako mimořádně statečný a bojovný stíhací pilot, až do zhroucení fronty nalétal  celkem 50,30 operačních hodin a bylo mu přiznáno 5 sestřelů  jistých a 2 pravděpodobné. Svými francouzskými nadřízenými byl vysoce ceněn: „Excelentní stíhací pilot, neselhal při žádné zkoušce, vždy se dobrovolně hlásil i na ty nejnebezpečnější mise,“ pravilo se v citaci k jedné z palem Croix de Guerre, který mu byl udělen. Jako jeden z hrstky čs. letců obdržel rovněž Médaille Militaire: „Brilantní československý stíhací pilot, sloužící jako dobrovolník u francouzského letectva. V početných bojích se významně zasloužil o rostoucí slávu skupiny II/5 vždy prokazujíce stejnou kuráž a stálé pohrdání nebezpečím. Sám sestřelil dva nepřátelské letouny v průběhu jedné akce a tři jiné při dalších misích ve spolupráci se svými spolubojovníky.“

     Po francouzském debaklu přeletěl 20. 6. 1940 se  zbytky své jednotky z letiště Perpignan-La Salanque do severoafrického Alžíru. Po následném přesunu jednotky do St. Denis du Sig u Oranu byl 4. 7. spolu s dalšími čs. příslušníky jednotky od GC II/5 uvolněn, odjel do marocké  Casablanky a odtud nejprve lodí Royal Scotsman do Gibraltaru, odkud jej loď David Livingstone dopravila 5.  8. 1940 do Cardiffu.

     Po přijetí do svazku RAF VR se 5. 9. 1940 v hodnosti Sergeant stal jedním ze zakládajících příslušníků 312. čs. stíhací peruti. V jejích řadách bojoval na Hurricanech v bitvě  o Británii. Jako kvalifikovaný noční stíhač se však záhy dobrovolně přihlásil k nočním  stíhačům a 24. 3. 1941 nastoupil službu u 96. noční stíhací  peruti, která operovala jak na Hurricanech,  tak na  dvoumístných Defiantech. Dne 20. 9. 1941 pak přešel na dvoumotorové  Beaufightery ke známé 68. noční stíhací peruti, u níž  setrval do 26. 5. 1942. Během nočních hlídek  však neměl štěstí – ačkoli u obou jednotek odlétal celkem 50 nočních operačních hodin (17 na Defiantech a 33 na Beaufighterech) nemohl si připsat k dobru žádný další  úspěch. Mezitím se však dočkal povýšení do důstojnického stavu – do nejnižší čs. důstojnické hodnosti podporučík byl povýšen 1. 7. 1941, na britského Pilot Officera 1. 12. 1941. Po krátkém působení na IČL se  vrátil 1. 8. 1942 zpět k denním stíhačům,  jmenovitě ke své původní 312. peruti, nyní již vyzbrojené Spitfiry. Létal u ní na ofenzivní  akce nad okupovanou Evropou až do počátku roku 1944, přičemž k 20. 12. 1943 byl povýšen na Flight Lieutenanta.

      Podobně jako již zmiňovaný Jan Klán, Josef Stehlík a další se na podzim 1943 dobrovolně přihlásil do Sovětského  svazu a k 31. 1. 1944 tedy na vlastní žádost opustil svazek RAF. Společně s 20 dalšími dobrovolníky pak 21. 2. 1944 vyplul na lodi Reina del Pacifico přes Středomoří do SSSR. Po příchodu na letiště Ivanovo, kde se piloti přeškolovali na sovětské stíhací letouny La-5FN, se 3. 5. 1944 stal příslušníkem právě zřízené 128. čs. samostatné stíhací letecké peruti,  která byla k 1. 6. 1944 na letišti Kubinka reorganizována na 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk. Téhož dne byl jmenován velitelem jeho 2. letky a 15. 9. 1944 přistál na povstaleckém Slovensku. V průběhu tamních bojů vykonal dalších 25 bojových letů a kromě četných úspěchů proti pozemním cílům si mohl připsat  i své poslední vzdušné vítězství - jeden pravděpodobný sestřel. Po vojenském potlačení povstání odletěl se zbytku pluku zpátky na území dobyté Rudou armádou. Pluk byl pak reorganizován a rozšířen na tři letky a npor. Cháberovi  byla 28. 10. 1944 svěřena funkce velitele jeho 1. letky. Koncem války se  s tímto plukem v rámci 1. čs. smíšené letecké divize účastnil  závěrečných bojů o Ostravu a Opavu.

     Po návratu do vlasti se vrátil ke své předválečné funkci  zalétávacího pilota a v září 1945 proto v hodnosti kapitána letectva nastoupil na své poslední předválečné působiště ve Vědeckém leteckém ústavu v Letňanech, kde  postupně dosáhl hodnosti majora letectva (1. 3. 1948). Krom toho absolvoval na jaře 1946 kurz ObZ a stal se zpravodajským důstojníkem letectva. Dne 4. 12. 1948 byl však  zatčen, obviněn z pokusu o útěk do zahraničí a následně Státním soudem v Praze 1. 3. 1949 odsouzen na 5 let těžkého žaláře. Byl vězněn na Borech, v Příbrami (Mariánská), v Ostrově u Karlových Varů (šachta Eva) a na Jáchymovsku (Rovnost).

     Po propuštění v prosinci 1953 se vrátil domů k matce do Litoměřic a následující roky strávil v dělnických profesích. Nejprve v lednu 1954 nastoupil jako pomocný dělník v n.p. Spolana a v září 1954 jako elektromontér u Elektrotechnických závodů n.p. v Bystřanech u Teplic, kde pracoval až do důchodu. V roce 1955 se podruhé oženil (první manželství bylo roku 1950 rozvedeno). Po částečné rehabilitaci roku 1964 mu byla navrácena hodnost majora v zál., plně rehabilitován byl až 30. 12. 1968 a v rámci toho byl k 1. 10. 1970 povýšen na podplukovníka v zál. V roce 1990 byl v procesu plné morální rehabilitace povýšen na plukovníka v.v. a 8. 5. 1995 na generálmajora v.v. Po odchodu do penze žil v Litoměřicích, kde zemřel ve věku 87 roků.

 

Vyznamenání:

4x Československý válečný kříž (28. 10. 1940),  3x Československá medaile Za chrabrost (25. 7. 1941), Československá medaile  Za zásluhy I. i II. st., Československá vojenská pamětní medaile se štítky F-VB-SSSR, řád Slovenského národního  povstání I. tř., řád M. R. Štefánika III. tř. (9. 5. 1991), Croix de Guerre se čtyřmi palmami a zlatou hvězdou, Médaile  Militaire (24. 6. 1940), Médaille Commémorative Française de la Guerre 1939-1945 avec barette „France“ (5. 2. 1993), The 1939-1945 Star with  Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal, War Medal, Orděn Otěčestvěnnoj vojny II. grada, Za pobědu nad Germanijej aj.

 

Z knihy: Jiří RAJLICH: Na nebi sladké Francie (2. vydání, 2008)