G/Cpt JOHN WILLIAM MAXWELL °MAX° AITKEN, DSO, DFC

 Budoucí velitel slavné 68. noční stíhací perutě se  narodil 5. února 1910 v kanadském Montrealu jako syn  novinového magnáta a pozdějšího ministra Churchillova  kabinetu lorda Beaverbrooka. * Mladý °Max° Aitken vystudoval  nejprve Westminster School a poté Pembroke College  v Cambridge, kde však zvláště vynikal především ve sportu.  Připojil se k podnikání v otcově londýnskému mediálním  impériu, ale mezitím také absolvoval civilní letecký výcvik  a již v průběhu třicátých let pokořil několik rekordů  v kategorii lehkých dopravních letounů platných jak na  ostrovech, tak i v USA. Byl tehdy často k vidění nejen na  obloze za řízením svého osobního letounu Aeronca, ale  - vzhledem ke svému původu - i na stránkách společenských  časopisů.

 * Lord Beaverbrook (1879-1964), původním jménem William  Maxwell Aitken, pocházel z Kanady a do pozice novinového  magnáta se vypracoval z velmi skromných poměrů.  V Churchillově kabinetu zastával od května 1940 post ministra  letecké výroby (MoAP). Pragmatickými až nevybíravými metodami  se tomuto dynamickému manažerovi v době největšího ohrožení  Velké Británie podařilo neuvěřitelným způsobem zvýšit  leteckou výrobu. Zatímco od ledna do dubna 1940 bylo vyrobeno  2 729 letounů, po jeho nástupu, od května do srpna 1940 sjel  z výrobních linek téměř dvojnásobek - plných 4 576 letounů.  Často opomíjena je i jeho zásluha na zorganizování rozsáhlé  a výkonné sítě civilních servisních a opravárených středisek,  díky nimž se poškozené či havarované letouny vracely zpět do  služby v rekordních termínech. Tím značnou měrou přispěl  k britskému úspěchu v bitvě o Británii. V květnu 1941 byl  jmenován státním ministrem, v červnu 1941 ministrem  zásobování a v únoru 1942 ministrem výroby. Krátce poté však  ze zdravotních důvodů rezignoval. Dear, I. C. B. (ed.): The  Oxford Companion to the Second World War. Oxford 1995, s.  117.

 V roce 1935 nastoupil službu u 601. stíhací perutě  (County of London), kde v září téhož roku získal důstojnickou  hodnost. Šlo o jednotku Pomocného letectva (Auxiliary Air  Force), proslulou svým personálem rekrutujícím se především  z řad high society (za války však tato výlučnost neměla  dlouhého trvání a dostala se k ní i řada °plebejců° bez  šlechtického predikátu; postupně se u ní vystřídalo i dvanáct  Čechů). Max Aitken u Šestsetjedničky létal nejprve na  dvouplošnících Hawker Demon a Gloster Gauntlet, později na  dvoumotorových strojích Bristol Blenheim. S nimi jej na  letišti v Hendonu zastihlo vyhlášení mobilizace.  Sedmadvacátého listopadu 1939 se zúčastnil první válečné  operace Šestsetjedničky, jíž byl hloubkový útok na základnu  hydroplánů v německém Borkumu. Již tehdy však bylo zřejmé, že  Blenheimy se pro denní stíhací akce nehodí. Využil proto  otcova vlivu natolik, že jednotku záhy přezbrojili na  jednomotorové Hawkery Hurricane, tehdy nejrozšířenější  stíhačky RAF nové generace. V jejich kokpitu na nich v květnu  a červnu 1940 bojoval nad Belgií a Francií, kam odletěl  v čele A letky, která měla ve francouzském Mervillu posílit  silně zdecimovanou 3. peruť. Odtud si odnesl i svých prvních  šest sestřelů (tři He 111, dva Ju 87 a jeden Bf 110). Krátce  po návratu byl jmenován do čela 601. perutě. Následně v noci  26. června 1940 sestřelil poblíž Brightonu další bombardovací  He 111, což bylo jedno z vůbec prvních nočních vítězství  dosažených pilotem RAF. Po osmém sestřelu byl vyznamenán  Záslužným leteckým křížem (DFC - 9. července 1940) a 20.  července 1940 na několik měsíců stažen z aktivní operační  služby.

 Vrátil se do ní v únoru 1941, kdy se v hodnosti Wing  Commander ujal velení nově založené 68. noční stíhací perutě.  Patřila k jednotkám narychlo budovaného nočního stíhacího  letectva, které mělo čelit německé noční bombardovací  ofenzívě proti britským ostrovům, která tehdy kulminovala.  Zpočátku používala dvoumotorové Blenheimy, ale od května  1941 byla přezbrojována na výkonnější Beaufightery, první  speciálně konstruované noční stíhací stroje RAF. Pro  Aitkenova vysokého bojového ducha je charakteristické, že  v době, kdy 68. peruť měla příležitostí k utkání pomálu,  využil příležitosti a 25. června 1941 se jako host u 610.  perutě na Spitfiru Mk.IIA zúčastnil jedné z denních  ofenzívních operací Circus. Odnesl si z ní sestřel stíhačky  Bf 109.

 Krátce poté k Osmašedesátce dorazily i první dvě  československé osádky (F/O Josef Klouboučník a P/O Miloslav  Mansfel se svými radarovými operátory). Pro jejich  vynikající letecké zkušenosti a bojový zápal si je obě velmi  rychle oblíbil a žádal o přidělení dalších: "Jsem velmi  žádostivý dostat více Čechů k 68. peruti," psal na Fighter  Command 6. září 1941. "Mám již dvě kompletní osádky a jsou  neobyčejně dobré a ostré... Mluvil jsem s G/Cpt Hessem  z Fighter Command a řekl mu své přání získat více jeho  krajanů. Věřím, že je nakloněn nám je dát. Doufám, že  i Fighter Command to odsouhlasí..." * Bylo především  Aitkenovou zásluhou, že počet československých osádek se  postupně rozšířil natolik, že v lednu 1942 z nich mohla být  vytvořena celá československá letka. Čechoslováci mu jeho  důvěru oplatili jediným možným způsobem - vynikajícími  výkony, jimiž nemálo přispěli k zakrátko tak skvělé reputaci  Aitkenovy jednotky.

 * VHA, ČSL-VB, karton 142. Styčný důstojník u Fighter  Command.

 Největší věhlas čekal 68. peruť po přesunu do  východoanglického Coltishallu, kde se i Aitkenovi podařilo  zvýšit bojové skóre. V průběhu roku 1942 si zde připsal další  čtyři sestřely bombardovacích letounů, z toho tři Do 217  a jeden Ju 88. Zcela po zásluze obdržel Řád za význačné  služby (DSO - 14. srpna 1942) a od exilové vlády rovněž  Československý válečný kříž (11. srpna 1942).

 V lednu 1943 předal velení svému nástupci a odjel do  severní Afriky, kde spěla k závěru tamní kampaň. V hodnosti  Group Captain byl přidělen k Fighter Tactics Branch  u velitelství východního Středomoří. Ve vysoké funkci však  i nadále občas operačně létal a v noci 5. března 1943 na  Beaufighteru Mk.X ze stavu 46. perutě na Egejským mořem  dosáhl pěkného úspěchu když sestřelil dva třímotorové  Junkersy Ju 52/3m jistě, třetí pravděpodobně a čtvrtý stroj  téhož typu poškodil. Tímto uzavřel své stíhačské skóre, které  činilo patnáct sestřelů jistých (z toho jeden ve spolupráci),  jeden pravděpodobně a tři nepřátelské stroje poškozené. Po  návratu na britské ostrovy se ujal velení Úderného křídla  (Strike Wing) v Banffu, podřízeného Coastal Command.  Operujíce na Mosquitech pak podnikal útoky na námořní cíle  poblíž norského pobřeží až do konce války.

 V roce 1946 demobilizoval v hodnosti Group Captain  a stal se generálním manažerem listu Sunday Express. Současně  však také v londýnském Hendonu převzal velení nad svou starou  601. perutí RAuxAF, která se po válce stala opět perutí  °víkendových pilotů°. Z pracovních důvodů však tuto funkci  v roce 1948 opustil, neboť již od roku 1945 také zasedal jako  poslanec za konzervativce v Dolní sněmovně (nahradil jej  letecký dopisovatel jeho listu, slavné eso z války, °Cocky°  Dundas). V roce 1950 opustil i Dolní sněmovnu a plně se  věnoval práci v otcově impériu.

 Se svými československými spolubojovníky od Osmašedesáté  nepřestal udržovat kontakty ani dlouho po válce a byl  pravidelným návštěvníkem jejích poválečných reunionů.  Miloslava J. Mansfelda, bývalého Squadron Leadera a nositele  vyznamenání DSO, DFC a AFC, jenž po roce 1948 na deset let  opět vstoupil do řad RAF, po uplynutí jeho závazku v roce  1958 zaměstnal jako manažera v distribučním oddělení listu  Daily Express (Mansfeld zde pracoval až do své penze, tj. do  roku 1970). V roce Max Aitken 1964 sice po otci převzal titul  lord Beaverbrook, ale ještě v témže roce se titulu zřekl.  O čtyři roky později se stal nejprve předsedou a roku 1977  prezidentem Beaverbrook Newspapers. Zemřel 1. května 1985 ve  věku 75 let.

 

 

Z knihy: Jiří RAJLICH: Na nebi hrdého Albionu. 3. část (1942)