Erich „Bubi“ Hartmann
Stíhač s nejvyšším počtem nárokovaných vítězství v letecké historii se narodil v roce 1921 v rodině lékaře ve württemberském Weissachu. První roky svého života strávil s rodiči v Číně, rodina se však v roce 1928 vrátila do Německa. Erich Hartmann v roce 1939 získal pilotní průkaz a v říjnu 1940 vstoupil do Luftwaffe. Po absolvování výcviku byl v říjnu přidělen k 7./JG 52 na východní frontě. Svého prvního vítězství docílil 5. listopadu 1942 v leteckém boji s bitevníkem Il-2. Do května 1943 dosáhl 17 vítězství, ale po srážce s nepřátelským letadlem byl poslán na odpočinek do Německa. K jednotce se vrátil na konci června, těsně před bitvou u Kurska. V té době si již osvojil taktiku útoku z převýšení se střelbou z bezprostřední blízkosti. Během července nárokoval 35 vítězství, z toho 7 za jeden den. V srpnu 1943 docílil 48 vítězství, přičemž během třech různých dnů zaznamenal po pěti vítězstvích. Po dosažení 90. vítězství 20. srpna 1943 byl sestřelen a zajat, ale po několika hodinách se mu podařilo uprchnout a později se vrátit k jednotce. Na počátku září 1943 byl jmenován velitelem 9./JG 52 a svého 100. vítězství docílil 20. září. Rytířský kříž obdržel 29. října 1943 po dosažení 148 vítězství. Jeho nadřízení k němu měli jisté výhrady a žádný jiný německý stíhač nemusel dosáhnout tolika sestřelů než mu byl uděleno toto vyznamenání. Svého 200. vítězství dosáhl 26. února 1944 a Dubová ratolest mu byla udělena 2. března. Meče mu byly propůjčeny během bojů v Rumunsku 2. července po dosažení 266. vítězství. V té době byl již mediální hvězdou a byl pod silným tlakem svého okolí aby docílil vysokého počtu vítězství. Hranici 300 nárokovaných vítězství překročil 24. srpna 1944 během bojů v Polsku a o den později obdržel k Rytířskému kříži Brilianty. V říjnu 1944 se stal velitelem 4./JG 52 v Maďarsku a v první polovině února 1945 krátce vedl I./JG 53 „Pik As“. Poté byl jmenován velitelem I./JG 52, v jejímž čele stál během bojů ve Slezsku a okupovaných Čechách až do konce války. Svůj 350. sestřel nárokoval 17. dubna 1945 a poslední, 352. vítězství, ohlásil v ranních hodinách 8. května, těsně před přesunem jednotky směrem k americkým pozemním jednotkám. Američané jej vydali Sovětům 24. května 1945 a následujících deset let strávil v zajetí. Po návratu vstoupil do Bundesluftwaffe a stal se velitelem JG 71. Zemřel v roce 1993 ve Weil im Schönbuch. Jeho letouny byly v pozdější fázi války označené černým tulipánovým markingem. Některé jeho stroje nesly pod kabinou zdrobnělinu „Usch“, která byla odvozena od jména jeho přítelkyně Ursuly, která se stala jeho ženou.

Text: Jan Bobek