Zařazeno v kategoriích
STANDARDNÍ TRIČKAPoslední produkční verze slavné P-40cítky. Od března 1943 se vyráběla verze N-1, která jediná z rodiny "40cítek" překonávala hranici 600 km/hod. Drastické odlehčení (jen 4 kulomety místo 6ti a o cca 15% méně nábojů, chladiče z hliníku místo z mosazi, chybějící přední palivová nádrž, ostatní palivové nádrže z umělé hmoty místo z kovu, disky kol z hořčíku, odstraněná baterie a startér, a ještě nějaké další drobnosti) snížilo prázdnou hmotnost draku o cca 300 kg. Jenže v té době létala již mnohem výkonnější stíhací letadla na obou stranách, a pouhé čtyři kulomety také na stíhací úkoly moc nestačily. Pozemní personál pak tuto verzi dost nenáviděl, protože z ní bylo odstraněno skoro vše, co mu ulehčovalo při pozemní obsluze práci.
Od další subverze chtělo americké letectvo P-40 už jen jako stíhací bombardér. Postupně se proto vracelo původní vybavení, kulometů bylo zase šest, nádrže zůstaly plastikové, ale byly všechny, baterii montovali mechanici přímo u jednotek, pokud tam již nebyla od výrobce, atd. Určení stroje se změnilo, dostal navíc závěsníky na bomby pod křídly, a později trubky pro protizemní rakety. Rychlost opět poklesla pod šestset. Verzi N letectvo USA objednávalo dále ve velkém, létala v Kanadě, v Číně, v SSSR, v Anglii, v Itálii, v Tichomoří (Australané a Novozélanďané,), v Severní Africe, doprovázela naložené Dakoty a C-46 přes Himáláje do Číny, v Tichomoří jej používali Holanďané. Své si odpracovala, ale byla to už jen její labutí píseň.
Každý, kdo vidí tuto poslední sériovou podobu slavné P-40, (od subverze N-5) ji okamžitě pozná podle kabiny, která obdržela jiné zasklení, včetně nového na hřbetě trupu za pilotním prostorem. Jde o zásadní znak této verze a všech ostatních eNek. V této podobě byla vyrobena i poslední sériová P-40cítka, a to 30.listopadu 1944 v Buffalu v USA.
Text: Ivo Pujman