Zařazeno v kategoriích
STANDARDNÍ TRIČKA
G/Cpt JOHN WILLIAM MAXWELL °MAX° AITKEN, DSO, DFC
Budoucí velitel slavné 68. noční stíhací perutě se narodil 5. února 1910 v kanadském Montrealu jako syn novinového magnáta a pozdějšího ministra Churchillova kabinetu lorda Beaverbrooka. * Mladý °Max° Aitken vystudoval nejprve Westminster School a poté Pembroke College v Cambridge, kde však zvláště vynikal především ve sportu. Připojil se k podnikání v otcově londýnskému mediálním impériu, ale mezitím také absolvoval civilní letecký výcvik a již v průběhu třicátých let pokořil několik rekordů v kategorii lehkých dopravních letounů platných jak na ostrovech, tak i v USA. Byl tehdy často k vidění nejen na obloze za řízením svého osobního letounu Aeronca, ale - vzhledem ke svému původu - i na stránkách společenských časopisů.
* Lord Beaverbrook (1879-1964), původním jménem William Maxwell Aitken, pocházel z Kanady a do pozice novinového magnáta se vypracoval z velmi skromných poměrů. V Churchillově kabinetu zastával od května 1940 post ministra letecké výroby (MoAP). Pragmatickými až nevybíravými metodami se tomuto dynamickému manažerovi v době největšího ohrožení Velké Británie podařilo neuvěřitelným způsobem zvýšit leteckou výrobu. Zatímco od ledna do dubna 1940 bylo vyrobeno 2 729 letounů, po jeho nástupu, od května do srpna 1940 sjel z výrobních linek téměř dvojnásobek - plných 4 576 letounů. Často opomíjena je i jeho zásluha na zorganizování rozsáhlé a výkonné sítě civilních servisních a opravárených středisek, díky nimž se poškozené či havarované letouny vracely zpět do služby v rekordních termínech. Tím značnou měrou přispěl k britskému úspěchu v bitvě o Británii. V květnu 1941 byl jmenován státním ministrem, v červnu 1941 ministrem zásobování a v únoru 1942 ministrem výroby. Krátce poté však ze zdravotních důvodů rezignoval. Dear, I. C. B. (ed.): The Oxford Companion to the Second World War. Oxford 1995, s. 117.
V roce 1935 nastoupil službu u 601. stíhací perutě (County of London), kde v září téhož roku získal důstojnickou hodnost. Šlo o jednotku Pomocného letectva (Auxiliary Air Force), proslulou svým personálem rekrutujícím se především z řad high society (za války však tato výlučnost neměla dlouhého trvání a dostala se k ní i řada °plebejců° bez šlechtického predikátu; postupně se u ní vystřídalo i dvanáct Čechů). Max Aitken u Šestsetjedničky létal nejprve na dvouplošnících Hawker Demon a Gloster Gauntlet, později na dvoumotorových strojích Bristol Blenheim. S nimi jej na letišti v Hendonu zastihlo vyhlášení mobilizace. Sedmadvacátého listopadu 1939 se zúčastnil první válečné operace Šestsetjedničky, jíž byl hloubkový útok na základnu hydroplánů v německém Borkumu. Již tehdy však bylo zřejmé, že Blenheimy se pro denní stíhací akce nehodí. Využil proto otcova vlivu natolik, že jednotku záhy přezbrojili na jednomotorové Hawkery Hurricane, tehdy nejrozšířenější stíhačky RAF nové generace. V jejich kokpitu na nich v květnu a červnu 1940 bojoval nad Belgií a Francií, kam odletěl v čele A letky, která měla ve francouzském Mervillu posílit silně zdecimovanou 3. peruť. Odtud si odnesl i svých prvních šest sestřelů (tři He 111, dva Ju 87 a jeden Bf 110). Krátce po návratu byl jmenován do čela 601. perutě. Následně v noci 26. června 1940 sestřelil poblíž Brightonu další bombardovací He 111, což bylo jedno z vůbec prvních nočních vítězství dosažených pilotem RAF. Po osmém sestřelu byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem (DFC - 9. července 1940) a 20. července 1940 na několik měsíců stažen z aktivní operační služby.
Vrátil se do ní v únoru 1941, kdy se v hodnosti Wing Commander ujal velení nově založené 68. noční stíhací perutě. Patřila k jednotkám narychlo budovaného nočního stíhacího letectva, které mělo čelit německé noční bombardovací ofenzívě proti britským ostrovům, která tehdy kulminovala. Zpočátku používala dvoumotorové Blenheimy, ale od května 1941 byla přezbrojována na výkonnější Beaufightery, první speciálně konstruované noční stíhací stroje RAF. Pro Aitkenova vysokého bojového ducha je charakteristické, že v době, kdy 68. peruť měla příležitostí k utkání pomálu, využil příležitosti a 25. června 1941 se jako host u 610. perutě na Spitfiru Mk.IIA zúčastnil jedné z denních ofenzívních operací Circus. Odnesl si z ní sestřel stíhačky Bf 109.
Krátce poté k Osmašedesátce dorazily i první dvě československé osádky (F/O Josef Klouboučník a P/O Miloslav Mansfel se svými radarovými operátory). Pro jejich vynikající letecké zkušenosti a bojový zápal si je obě velmi rychle oblíbil a žádal o přidělení dalších: "Jsem velmi žádostivý dostat více Čechů k 68. peruti," psal na Fighter Command 6. září 1941. "Mám již dvě kompletní osádky a jsou neobyčejně dobré a ostré... Mluvil jsem s G/Cpt Hessem z Fighter Command a řekl mu své přání získat více jeho krajanů. Věřím, že je nakloněn nám je dát. Doufám, že i Fighter Command to odsouhlasí..." * Bylo především Aitkenovou zásluhou, že počet československých osádek se postupně rozšířil natolik, že v lednu 1942 z nich mohla být vytvořena celá československá letka. Čechoslováci mu jeho důvěru oplatili jediným možným způsobem - vynikajícími výkony, jimiž nemálo přispěli k zakrátko tak skvělé reputaci Aitkenovy jednotky.
* VHA, ČSL-VB, karton 142. Styčný důstojník u Fighter Command.
Největší věhlas čekal 68. peruť po přesunu do východoanglického Coltishallu, kde se i Aitkenovi podařilo zvýšit bojové skóre. V průběhu roku 1942 si zde připsal další čtyři sestřely bombardovacích letounů, z toho tři Do 217 a jeden Ju 88. Zcela po zásluze obdržel Řád za význačné služby (DSO - 14. srpna 1942) a od exilové vlády rovněž Československý válečný kříž (11. srpna 1942).
V lednu 1943 předal velení svému nástupci a odjel do severní Afriky, kde spěla k závěru tamní kampaň. V hodnosti Group Captain byl přidělen k Fighter Tactics Branch u velitelství východního Středomoří. Ve vysoké funkci však i nadále občas operačně létal a v noci 5. března 1943 na Beaufighteru Mk.X ze stavu 46. perutě na Egejským mořem dosáhl pěkného úspěchu když sestřelil dva třímotorové Junkersy Ju 52/3m jistě, třetí pravděpodobně a čtvrtý stroj téhož typu poškodil. Tímto uzavřel své stíhačské skóre, které činilo patnáct sestřelů jistých (z toho jeden ve spolupráci), jeden pravděpodobně a tři nepřátelské stroje poškozené. Po návratu na britské ostrovy se ujal velení Úderného křídla (Strike Wing) v Banffu, podřízeného Coastal Command. Operujíce na Mosquitech pak podnikal útoky na námořní cíle poblíž norského pobřeží až do konce války.
V roce 1946 demobilizoval v hodnosti Group Captain a stal se generálním manažerem listu Sunday Express. Současně však také v londýnském Hendonu převzal velení nad svou starou 601. perutí RAuxAF, která se po válce stala opět perutí °víkendových pilotů°. Z pracovních důvodů však tuto funkci v roce 1948 opustil, neboť již od roku 1945 také zasedal jako poslanec za konzervativce v Dolní sněmovně (nahradil jej letecký dopisovatel jeho listu, slavné eso z války, °Cocky° Dundas). V roce 1950 opustil i Dolní sněmovnu a plně se věnoval práci v otcově impériu.
Se svými československými spolubojovníky od Osmašedesáté nepřestal udržovat kontakty ani dlouho po válce a byl pravidelným návštěvníkem jejích poválečných reunionů. Miloslava J. Mansfelda, bývalého Squadron Leadera a nositele vyznamenání DSO, DFC a AFC, jenž po roce 1948 na deset let opět vstoupil do řad RAF, po uplynutí jeho závazku v roce 1958 zaměstnal jako manažera v distribučním oddělení listu Daily Express (Mansfeld zde pracoval až do své penze, tj. do roku 1970). V roce Max Aitken 1964 sice po otci převzal titul lord Beaverbrook, ale ještě v témže roce se titulu zřekl. O čtyři roky později se stal nejprve předsedou a roku 1977 prezidentem Beaverbrook Newspapers. Zemřel 1. května 1985 ve věku 75 let.
Z knihy: Jiří RAJLICH: Na nebi hrdého Albionu. 3. část (1942)